Kyselina sírová: Podceňované geopolitické riziko
Co mají společného naše potravinová bezpečnost a energetická transformace?
Obě země jsou závislé na jedné klíčové surovině, která se ve velkém množství přepravuje Hormuzským průlivem. Nemáme však na mysli ropu, ale síru, respektive kyselinu sírovou.
To, co zní jako okrajové téma, se stále více stává strategickým rizikem pro průmysl a bezpečnost dodávek. Kyselina sírová je základem mnoha procesů, bez nichž by moderní špičkové technologie nemohly fungovat.
Globální úzké místo se tak stále více přesouvá:
od rudy,
směrem k chemickému průmyslu.
Bez kyseliny sírové žádná energetická transformace
Přibližně 70 procent celosvětové spotřeby kyseliny sírové připadá na dva klíčové průmyslové odvětví: výrobu hnojiv a zpracování kovů.
Možný nedostatek tak zasahuje hned dva základní pilíře moderních států: potravinovou bezpečnost a průmyslovou transformaci.
Pro větrné elektrárny, elektrické sítě, vodíkovou infrastrukturu a akumulátory jsou zapotřebí kovy jako měď, nikl a vzácné zeminy. Suroviny jako oxid neodymu však musí být nejprve chemicky vyluhovány z horniny a oddělovány. Vzhledem k tomu, že ložiska s vysokou čistotou se stále více vyčerpávají, význam těchto chemických procesů neustále roste.
Zvláště kritická je situace u vzácných zemin, například u oxidu terbia:
Bez kyseliny sírové lze mnoho prvků jen stěží ekonomicky zpracovat nebo oddělit. Důraz se proto stále více přesouvá od pouhé těžby rudy k celému řetězci chemického zpracování.
Hormuzský průliv dává síře strategický význam
Síra vzniká především jako vedlejší produkt těžby ropy a zemního plynu. Díky tomu se oblast Perského zálivu stává geopolitickým úzkým hrdlem pro světový trh. V době míru pochází přibližně polovina celosvětového vývozu síry po moři právě z této oblasti.
Pokud se Hormuzský průliv ocitne pod tlakem, nebude to mít dopad pouze na ropný a plynárenský průmysl, ale také na globální chemický a hutní průmysl.
Situace na trhu je už tak napjatá:
Prosperující indonéský niklový průmysl spotřebovává obrovské množství kyseliny sírové, zatímco ruský vývoz v důsledku války na Ukrajině klesá.
Alternativní producenti, jako jsou USA nebo Kanada, tuto mezeru v krátkodobém horizontu sotva dokážou zaplnit. Z ekonomického hlediska by nemělo smysl rozšiřovat těžbu ropy a zemního plynu pouze kvůli výrobě síry. Vybudování nových kapacit by navíc trvalo roky.
V důsledku toho již první státy začínají chránit své trhy. Turecko zavedlo zákaz vývozu síry, Indie a Čína zvažují podobná opatření.
Trh již reaguje výrazně
Geopolitické napětí se již dávno promítá do cen.
Cena síry během krátké doby výrazně vzrostla – což je jasným signálem toho, jak citlivě dnes reagují globální dodavatelské řetězce.
Pro Evropu se tím značně zvyšuje riziko. Zatímco Čína disponuje vlastními rozsáhlými kapacitami v chemickém průmyslu, Západ zůstává v případě mnoha meziproduktů závislý na globálních obchodních trasách a dovozech.
Čína tuto pozici stále častěji využívá ke strategickým účelům. Omezení vývozu se již dávno netýkají pouze samotných kovů, ale stále častěji i meziproduktů a chemikálií, které jsou nezbytné pro jejich zpracování.
Nový úzký článek spočívá v chemii
Debata se dlouho soustředila především na doly a ložiska surovin. Skutečná moc však leží hlouběji v dodavatelském řetězci: v rafinaci, separaci a chemickém průmyslu.
Kdo ovládá kyselinu sírovou, ovládá nepřímo i části odvětví zpracování kovů – od niklu a mědi až po vzácné zeminy, jako je oxid dysprosia.
Problémem Evropy přitom není jen nedostatek odborných znalostí. Kritickým faktorem se stává také rostoucí závislost na globálních dodavatelských řetězcích, a to i v případě strategických meziproduktů.