USA považují čínskou těžbu v hlubokém moři za vojenskou hrozbu

Hluboké moře je plné surovin, které jsou klíčové pro výrobu. Často více než 1 000 metrů pod hladinou moře se nacházejí manganové noduly, železomanganové krusty a masivní sulfidy obsahující suroviny důležité pro energetickou transformaci. Největší z těchto ložisek se nachází v severním Pacifiku, poblíž rovníku, mezi Havají a Mexikem. Taková ložiska surovin obsahují kromě železa, mědi, zinku a drahých kovů také důležité materiály pro výrobu baterií, jako je kobalt, zinek a vzácné zeminy. Není tedy překvapivé, že čínský státní vůdce Si Ťin-pching již v roce 2013 vyzval k průzkumu moří slovy: „Starej se o oceán, porozuměj mu a strategicky ho spravuj.“

Za udělování licencí k těžbě je odpovědná ISA (Mezinárodní úřad pro mořské dno). Zatímco USA mají v této organizaci pouze status pozorovatele, Čína drží 5 z celkových 31 průzkumných licencí. ISA nemůže udělit povolení k těžbě před rokem 2025, protože členské státy se nejprve musí dohodnout na pravidlech pro posuzování možných dopadů na životní prostředí. Podle dopisu poslanců adresovaného ministerstvu obrany Čína naléhá na ISA, aby tento proces urychlila. Dopis proto vyzývá ministerstvo obrany, aby se společně se všemi spojenci, partnery a průmyslem zasadilo o to, aby Čína nezískala volný přístup k surovinám z hlubokého moře. Kromě toho má ministerstvo prověřit, do jaké míry může vlastní těžba hlubokomořských nerostů přispět k nezávislosti na dodávkách surovin z „nespojeneckých zemí“.

Zde se rýsuje rozšíření hospodářského konfliktu mezi USA a Čínou do hlubokého moře. To je nebezpečné, zejména pro přírodu. Při těžbě mangánových nodulů se často uvolňují radioaktivní látky a dopady hlubinné těžby na mořské ekosystémy jsou obecně málo prozkoumány. Přesto se zdá, že USA se obávají, že Čína by mohla Západ v produkci kritických kovů ještě více předběhnout, pokud nebudou i samy těžit kritické kovy z hlubokého moře.

A co Evropa? Zatímco většina zemí EU se od těžby v hlubokém moři drží dál, Norsko chce ve svých vodách prozkoumat dopady této těžby na mořské prostředí. Země tak chce rozvinout odvětví, které by doplňovalo ropný a plynárenský průmysl, a stát se „světovým lídrem“ v oblasti udržitelného a odpovědného využívání mořských nerostných zdrojů. Zda je udržitelná těžba hlubinných minerálů vůbec možná, zůstává otázkou. Projekt by navíc musel ještě schválit norská vláda. Nejdůležitější však je: možná není vůbec nutné hledat kovy na mořském dně, protože na souši jich je dostatek.

Podle studie Öko-Institutu, kterou si nechala vypracovat organizace Greenpeace, není energetická transformace závislá na surovinách z mořského dna. Ty by se na trhu stejně objevily nejdříve v roce 2030. Odborník na suroviny Andreas Kroll s tím může jen souhlasit. Podle jeho zkušeností nespočívá problém vzácných zemin v tom, že by se jich na souši nacházelo příliš málo (jak jsme již informovali). Spíše však chybí rafinerie, které by rudy dále zpracovávaly a vyráběly „zelené“ vzácné zeminy.

EU plánuje další rozvoj svého zákona o dodavatelských řetězcích, a proto bude výroba v souladu s kritérii ESG, která splňuje požadavky na ochranu životního prostředí, stále důležitější. U vzácných zemin, které byly získány z hlubokého moře dosud neprozkoumanými metodami, by to mohlo být obtížné. Naštěstí Norsko odvedlo průkopnickou práci i na pevnině. Tato členská země EU disponuje jediným evropským výrobním závodem na „zelené“ vzácné zeminy. (jak jsme již informovali) Pokud Západ vybuduje ještě více takových výrobních závodů včetně rafinerií, může účinně snížit svou závislost na Číně i bez vzácných zemin z moře.